Založení zlatého klaimu na Aljašce v době zlaté horečky byl zákonný úkon, který měl stanovená jasná pravidla. Získáním klaimu však boj o zlato pro zlatokopa nekončil. Bohužel v době zlaté horečky mnohdy docházelo ke krádežím klaimů, většinou nevybíravým způsobem od zastrašování, používání různých lstí až po vraždu zlatokopa, který klaim vlastnil.
Dle zákona mohla kterákoliv osoba, která objevila zlatou žílu nebo rudonosnou polohu zlata, si mohla vytýčit nad takovým ložiskem zábor – klaim o určitém stanoveném rozměru. Majitel klaimu byl povinnen svůj klaim označit značkování na stromech nebo na skále. Popř. položením kamene nebo zatlučením kolíku v každém rohu pozemku. Každý vyznačený klaim musel být označen tabulkou se jménem klaimu, jménem držitele, a datem vytýčení. Klaim musel být příhlášen v místní kanceláři úředníka okrsku, ke kterému klaim náležel. Přihláška obsahovala přesný popis místa včetně rozmístění vytýčených rohů a přírodních objektů nacházející se na přihlašovaném klaimu.
Do 90 dní od přihlášení klaimu musel zlatokop zahájit práci na záboru. Pokud nalezl na místě zlatou žílu, tak byl povinen vyhloubit šachtu do hloubky 10 stop. Na místě naleziště rovněž musely být vykonány práce, která odpovídaly 90 denní činnosti. Záludná a často podmínka, zneužívána osobami, které se snažili klaim získat, byla lhůta po kterou mohl zlatokop klaim opustit. Ta činila 24 hodin. V pozdějších dobách byla ochranná lhůta prodloužena na neděle a svátky. Pokud se zlatokop ve stanovené době nevrátil na svůj klaim, mohla další osoba klaim legálně obsadit novým záborem. Mnohdy stačilo, aby zlatokop onemocněl a musel vyhledat lékařskou pomoc nebo se opozdil při nákupu zásob. Osoby, které bedlivě sledovaly výnosné klaimy, tak přišli poměrně snadno legálně k bohatému nalezišti zlata. Toto však byla ta „lepší“ varianta při které zlatokop mohl přijít pouze o své zlatonosné místo.